Vodácký Foglar

Vodácký Foglar

Jaroslav Novák – Braťka

Narodil se 31. 1. 1894 v Praze na Žižkově. Chudá rodina mu nemohla umožnit studium, a tak vše získával pílí a houževnatostí.

Jeden z prvních českých skautů, spolupracovník zakladatele českého skautingu Antonína Benjamína Svojsíka, se kterým se seznámil v r. 1913. V tomto roce také založil pátý pražský oddíl Junáka, slavnou Pětku. Byl vynikajícím skautským vůdcem a znalcem chlapeckých duší, se svými chlapci rok co rok tábořil a získával tak neocenitelné poznatky a zkušenosti. Pětka byla původně oddíl suchozemský, ale po příchodu Mirko Vosátky – Grizzlyho se Braťka i celý oddíl rozhodl přejít k vodním skautům. O prázdninách 1934 a 1935 vykonali členové oddílu plavby po Jaderském moři. V přístavu Rjeka si najali plachetnici a plavili se vždy pět týdnů podél pobřeží Jugoslávie a Řecka. Na lodi vykonávali veškeré námořnické práce.

Braťka byl dlouholetým tajemníkem Svazu junáků – skautů RČS. Společně s Františkem Alexandrem Elstnerem, absolventem Gilwellu, organizoval v r. 1923 první Lesní školu, nejvýznamnější kurz pro skautské vůdce.

Byl to právě on, kdo přišel s nápadem originální české skautské zkoušky Tři orlí pera. Propagoval základní prvek skautingu - družinovýsystém a orientační i dlouhodobé hry.

Mnoho let byl redaktorem a později šéfredaktorem časopisu Skaut - Junák.

Své bohaté zkušenosti uplatnil v řadě skautských příruček a románů. Napsal první český skautský román Skautská srdce (později upraveno na Statečná srdce), který poprvé vyšel v r. 1921 a dočkal se mnoha dalších vydání. Další knihy, které napsal, nesou názvy Zelené jezero, Bílá ruka, Vláďa Nebojsa, aj.

Nádhernou průkopnickou plavbu po Jadranu popsal v knize Pod bílými plachtami, vydanou oddílem  v r. 1936.

Poslední knihou vydanou ještě za jeho života, se stal dobrodružný román Mořská hvězda. Příběh plavby z r. 1935 začal Braťka zpracovávat někdy kolem r. 1940, úryvky vyšly v oddílovém časopise Veslo. Vzhledem k situaci v protektorátu (likvidace skautingu) a ke své odbojové činnosti práci na románu přerušil a pokračoval v ní až po osvobození republiky v r. 1945. Vyšel ve velkém spěchu v r. 1948, ale část nákladu byla stažena a dána do stoupy. Málokdo tehdy tušil, že příběh má i druhou část Ve stopách Odyseových. U ní byla sazba rozmetána a čtenáři se jí dočkali až 30 let po Braťkově smrti.

I další romány Hoši na řece a Tábor nad vodopády se vydání dočkaly až po r. 1989.

Braťka byl spoluautorem námětu prvního a zatím jediného českého filmu se skautskou tématikou Na dobré stopě. Příběh se odehrává na letním junáckém táboře vodního oddílu. Vypráví o chlapci Edovi, poznamenaném tragickou okupační zkušeností. Ten se těžko sžívá s ostatními chlapci. Jejich důvěru a přátelství si získá, až když přispěje k odhalení německých diverzantů.Film se natáčel na ostrově na Sečské přehradě – tábořišti Novákova oddílu. Režíroval ho Josef Mach, za kamerou stál Jaromír Holpuch, hudbu složil Julius Kalaš. Představitelem hlavní postavy Edy byl Antonín Šůra, později známý z mnoha dalších filmů. Prakticky všechny vedlejší postavy ztvárnili skauti z pražského V. oddílu vodních skautů.

Film byl do kin uveden v prosinci 1948, ale byl promítán jen krátce, protože  ideologicky nevyhovoval tehdejší době. Přesto ho shlédlo 1 244 583 diváků a v roce 1956 byl promítán v Polsku – při příležitosti obnovení tamní skautské organizace.

Braťkův život nebyl jednoduchý.

Spolu s oddílem aktivně stál u zrodu republiky v r. 1918, za války se účastnil protinacistického odboje i Květnového povstání v r. 1945. Po zákazu Junáka v r. 1940 byl Braťka zatčen a vězněn. Za svoji protiválečnou činnost byl vyznamenán Čsl. válečným křížem (1939) a čsl. vojenskou medailí Za zásluhy. Po krátké době musel opustit redakci obnoveného časopisu Junák, který po únoru 1948 rychle měnil obsah i název, až konečně zanikl. V roce 1953 byl Braťka jako osoba nebezpečná komunistickému režimu přinucen opustit Prahu a byl mu přikázán pobyt v Úžíně u Ústí n. L. Pracoval jako zaměstnanec knihkupectví v Ústí.

Nevzdal se, na dálku spolupracoval se Pětkou, která přes veškerá diskriminační opatření dále operovala pod hlavičkami tělovýchovných organizací jako ilegální skautský oddíl, psal romány, které už za jeho života nevyšly.

Byl houževnatý, po čase začal vést žáky a dorostence při jachetním oddílu Chemičky Ústí. Přes zájem STB o Braťku jím prošla řada schopných chlapců a od roku 1956 měl celkem devět letních táborů. Poslední Braťkův tábor se uskutečnil v r. 1963 u rybníku Hejtman.

Braťka zemřel v noci 14. 3. 1965. Urnu s jeho popelem několik let opatrovala jeho manželka Vlasta v bytě v Úžíně. Úžín však musel ustoupit stavbě plynárny a paní Vlasta se přestěhovala do Chabařovic, kde zemřela v r. 1977. Urny z bytu zesnulé byly údajně odvezeny na Střekov do Správy hřbitovů, a když si je nikdo nevyzvedl, byl popel vsypán na společném neoznačeném místě.

Jaroslav Novák – Braťka tedy nemá jiný hrob, než své literární dílo, tři orlí pera na rukávech skautů i skautek a vzpomínky členů pražské i ústecké Pětky. Přidejme se k nim!