Není tomu dávno, co jsme vám představovali horkou vodáckou novinku Čolek a Žabka – Troje prázdniny na moři, kterou napsal Vladimír Cvrček – Vezír. Nyní vám díky dobré vůli samotného autora nabízíme možnost nahlédnout za pevné hranice textu až k mnoha různým podhoubím, ze kterých nakonec kniha vyrostla. V odpovědích Vezíra samozřejmě nechybí humor a optimistická nálada, takže doufáme, že se vám rozhovor s ním bude líbit. Přejeme příjemné počtení!Můžeš nám prozradit, jak vlastně vznikl podnět napsat knihu Čolek a Žabka – Troje prázdniny na moři?
Podněty byly dva:
Když se v rámci nového výchovného systému Junáka začalo pracovat na nové stezce vlčat a cestičce světlušek, řekl jsem si: Hle, je čas udělat něco pro vodáčata. My totiž vždycky měli problém se symbolickým rámcem Kiplingova Mauglího a Karafiátovými Broučky. Nějak nám nešly dělat tance hada Kaa na palubě a tak podobně. Snažili jsme se o aplikace Ransomových Vlaštovek a Amazonek, ale nyní tedy přišel čas udělat něco českého.
Hodně lidí kolem hlavního kapitanátu vodních skautů se pustilo do tvorby moderních vodáckých doplňků stezky vlčat (naše žabičky tradičně používaly to klučičí) a následně do samostatného rámce, kterým se stala plavba dvou sourozenců na jachtě svého dědečka – vysloužilého námořního kapitána. Plavby před dvěma lety zdárně vydalo TDC a mně, který se v nich rovněž angažoval, zbyly náměty, které se do Plaveb nedostaly nebo byly zachyceny jen stručně komiksem. A také mi bylo trochu líto, že vlčata mají ucelený příběh v Knihách džunglí a světlušky v Lucinčině kouzelné lucerně.
Druhý podnět byl vlastně prvním. Kdysi dávno jsem byl požádán redakcí Světýlka, abych napsal něco o vlčatech, že to bude na střídačku s příběhy o světluškách. Výsledkem bylo vlče Syslík, který se všemožně snaží, aby nebyl nemehlem, nemotorou a nekňubou. Ale je a já ho mám rád, protože jsem v životě potkal daleko více Rychlonožků než Mirků Dušínů. Syslík je od té doby v každém Světýlku a mihne se i v příběhu Čolka a Žabky.
Takže podnětem obsahovým bylo vydání Plaveb Čolka Žabky, podnětem stylistickým pak příběhy Syslíka, Užovky, Chobotničky a jejich kamarádů od Želviček.
Dokážeš nastínit přípravnou fázi před samotným psaním?
Rozhodně jsem si nestanovil rozsah, naopak byla předem daná hrubá struktura děje – prázdniny u dědy na rybníku, pak za odměnu tři plavby na jachtě po mořích a oceánech.
Členové posádky lodi Diamond včetně psa Kryštůfka byli také předem charakterizováni, protože plní roli průvodců jednotlivými obory stezky (jako Bagheera, Akela, Kaa, Balů, … i ty světlušky z Lucinky). Na mně bylo jednak dějově propojit kusé a izolované příběhy komiksu, jednak dodat každému z posádky vlastní příběh, aby bylo jasné, kde se na Diamondu vzal a proč je takový, jaký je.
Do děje nezasahujícími, ale na několika místech komentujícími postavami jsou dvě venkovské dámy paní Rosůlková a Nováková. Mně nejsou úplně nesympatické a proto je na závěr trošku odměním.
Rozsah nakonec vyšel optimálně: kapitol je přibližně tolik, kolik schůzek do roka.
Jakým stylem pak probíhalo psaní knihy?
Psal jsem to asi půl roku a pak se k tomu asi půl roku vracel. Nedokážu se soustředit na týden v kuse, ale na den ano. To mi v hlavě blikne třeba nápad, že nechám Joea objet svět na kolečkových bruslích a pak to několik hodin píšu a vecpávám do děje. Musel jsem si dělat poznámky, v které kapitole co bylo, abych to ani neopakoval, ani nezapomenul.
V jakém prostředí a v jaké náladě se ti nejlépe psalo?
Psal jsem a píšu doma, v bytě mám jen kočku Terezku a kocoura Kašpara. Když jsem dlouho soustředěný na práci, Terezka mi hlasitě připomene, že je čas něco sníst. Kašpar mi jednoduše přejde po keyboardu a žádá drbat. Jinak to ujde.
Nastalo během práce na knize nějaké úskalí nebo tvůrčí krize?
Myslím, že ani ne, psal jsem to s vervou (a kočkami na klíně). Spíše jsem musel promýšlet, jak se vypořádat s časovými úseky, které v komiksu Plaveb nejsou, ale z logiky děje vyplývají.
Měl jsi kolem sebe lidi, se kterými jsi knihu průběžně prodiskutovával, od kterých sis nechal knihu připomínkovat?
Ano. Především jsem měl celou tu někdy větší, někdy menší skupinu, se kterou jsme ladili příběh už ve stezce (a ne všechny mé nápady se jim líbily), jednak jsem posílal jednotlivé kapitoly knížky ještě před finalizací několika oddílům a smečkám. Jako důkaz, že to životaschopné je, mám mj. schovaný dopis vlčat a světlušek ze Štěpánova psaný delfínštinou: „ií iiii ííí iííí“.
Na jaké čtenáře je kniha zaměřena?
Čolek a Žabka je kniha pro malé, ale číst jim ji mají dospělí. Vyprávění se pohybuje v několika rovinách – je zde základní motivační příběh i minipříběhy podle stezky, zmiňuje různé zeměpisné i historické reálie, dotýká se i širších globálních problémů, jichž dospělí mohou a nemusí využít, dává námět ke hraní si na námořníky v klubovně i u rybníka, a věřím, že se i sami předčitatelé trochu pobaví.
Hlavními hrdiny Tvé knihy jsou děti. Je to těžké, vživat se do dětských postav z pozice dospěláka?
Odpovědět nemohu jinak, než subjektivně: Není, opakuji: Není. Jednak jsem většinu života prožil jako kantor, kdy jsem mnohokrát byl třídním i oddílákem svých skautů, kapitánem i ředitelem svých vlčat. A jsem i dědečkem, který spíše, než by na stará kolena dětinštěl, se moc nenaučil brát svou dospělost vážně. A Syslíky mám rád, naslouchám jim a bráním je.
Nálada knihy je ve veselém duchu. Jaký význam pro Tebe má humor?
Když jsem absolvoval svou první lesní školu (byla to Ústřední vlčácká lesní škola 1969), dostali jsme za úkol vytvořit si osobní znak (kdo měl, musel ho změnit) a přijmout své osobní heslo. Protože jsme tenkrát brali poslušnost představených a vůdců samozřejměji, než dnes, opustil jsem s těžkým srdcem svůj symbol želvičky, vytvořil si okřídlené ≡V≡ (to jsem netušil, že lezu do zelí německé Volksbank) a formuloval své životní krédo Vtipem proti obtížím!
Inspiroval ses při psaní dialogů a hlášek tím, co jsi odposlouchal z reálného života, nebo je vše vymyšleno?
Mám za to, že leckdo může tvrdit, že jsem něco opsal z jejich kroniky či čeho, protože ty dialogy mám za tak živé, že se nemohly odehrávat pouze v mém okolí. Ano, prosím, já za to nemůžu, že mi různá vesela uvíznou v hlavě. A můj vzácný kamarád Miloš Zapletal mi kdysi řekl: „Piš, budeš se divit, jak ty postavy začnou žít svůj život.“
Že vy také znáte nějakou paní Rosůlkovou?
Jaké zkušenosti nebo zážitky Tě při psaní ovlivnily?
Už jsem se zmínil o své lesní škole, ještě je třeba sdělit, že sám jsem vlčetem od roku 1947, vlčata vedl od r. 1968, později z nich vytvořil samostatný přístav (roku 1972, tedy až dva roky po zákazu Junáka, chtěli jsme něco volnočasového vytvořit, vlčáci se to domákli a nastoupili jako jeden muž – a pak, že to jsou děti!). Zkrátka, moc si toho nemusím vymýšlet, protože ať se kouknu, kam se kouknu, všude můj skaut nebo bývalé vlče (často i jako rodič současného skauta či vlčete).
Máš zkušenost s námořní plavbou?
Velmi, velmi rekreační. Tu výlet jachtou po některém větším zálivu, tu vodácká expedice. Několikrát jsem se pokusil dovést flotilu pramic do moře, za bolševika nám obvykle cestu přehradil dělový člun v ústí řeky.
Ale asi 20 z mých výše zmíněných odchovanců se na kratší nebo delší čas stalo profesionálními námořníky, někteří i jako absolventi škol pro námořní důstojníky.
Mým úkolem bylo umetat jim cestičky do života, oni se mi odvděčují pozdravy.
Co bys chtěl, aby Tvá kniha svým čtenářům a čtenářkám dala nebo sděila?
No přeci, aby i ona umetala cestičky. Aby vedoucí věděli, že se na námořníky hrát dá, aby vlčata a žabičky tu hru braly vážně, ale aby to pro ty i ony bylo zábavné. Nechci zapomenout na rodiče, tetičky, školy a paní Rosůlkové, aby si totiž přečetli, že ten starej Třeška není jenom rapl pomatenej, ale že jejich děti někam dovede.
Převzato ze skautské Křižovatky
Formát pro tisk