Tak je to zase tady. Sraz kapitánů, tentokráte podzimní. Ostrava? Safra, to je zase dálka. Přes celou republiku. Skoro. Zase ale uvidím tu naši bandu z letošní kapitánky. A to za to stojí. Nevím, čím to je, ale docela mi chybí. Přihlášení a hbitá komunikace s Hvězdářem, který z Prahy organizuje hromadný odjezd.
PÁTEK
A to už je tady pátek. Rychle na vlak do Prahy. Musím tam být včas. Vybral jsem si dřívější spoj, abych nezmeškal. Hodina a půl plus patnáct minut zpoždění a jsem v Praze. Ještě si zaběhnu zakoupit něco k snědku k pití, abych cestou neleknul. Hele to byl Don? Blbost, co by tady asi dělal? Svižně nakupuji a snažím se s Hvězdářem po telefonu domluvit na místě srazu. Je v metru. Zatracenej krtek. Signál k ničemu. Půjdu mu naproti. Než jsem mu stihl znovu zavolat, tak už na sebe máváme. „Ahoj Tiku“ „Ahoj“ udělali jsme pár kroků a hle King. „Ahoj“ za chvíli přišel i Don. Tak neblbnu. Hvězdář odbíhá vyzvednou jízdenku, Dana snání nějakou sváču. „Kdo chybí?“ „Ještě by s náma měl jet Fialík.“ Chvíli nervózně vyhlížíme posledního. „Ten už bude asi na peróně“ A to už podchodem míříme k nástupišti. A vlak na Ostravu. Kdepak je náš vagón? A tady. Chvíli hledáme naše místa. A tady. Moment. Kde je 12? Tady není sedadlo 12. „To je tady v koutě. Sedneš do kóje pro kufry… „ To je Cvaldy místo (Cvalda přisedal v Pardubicích) Posedali jsme si na místa a hned… zpoždění. Asi po 20 minutách odjíždíme. Cestou jsme tak různě postávali. Prý kvůli události na trati. V Pardubicích přibíráme Cvaldu. „Tamhle máš svoje místo“, ukazuje King směrem k místu pro kufry. Vlak je nacpanej skoro k prasknutí. A tak se s Cvaldou střídáme v sezení a stání. Za všeobecné zábavy, jsme do Ostravy přijeli se skoro dvouhodinovým zpožděním.
V Ostravě potkáváme další partu, která cestovala v jiném vagónu. „Kudy“ teď?“ „Máte mapku?“ „Mám GPSsku v mobilu“ „Já taky“ Kluci svižně zadávají adresu do strojů. Jen nevím čím to je, že každému to ukazovalo někam jinam. Po chvilce se přístroje vzpamatovali a začali ukazovat podobnou trasu. Vyrazili jsme. „Hvězdáři, před deseti minutama Ti začal program…“, pošťuchuje King. Do školy v Bulharské, to trvalo asi půl hodiny. Svižně procházíme registrací. „Ahoj Tiku“ „Ahoj Fižďo“ Dlouhé objetí. Následují ostatní z kapitánky (teda Ti se kterými jsem to nestihl už u registrace) a Ti co byli poblíž. Rychle do jídelny. Tam už probíhá program – kapitanát hlásí. Po jednotlivých oblastech a funkcích byla představena práce lidí v HKVS nejen za uplynulé období. Co se povedlo, co méně. Po skončení se pomalu začínáme… „Haló, tady pojďte sem!“, hlásí se o slovo Lůča. „Ne všichni se známe, tak si dáme hru na zahřátí“ Každý si vzal židli a s těmi jsme si sedli do kruhu. Pak Lůča vytáhla s hromádky lístek a ozvalo se „modrá“ což bylo znamení pro lidi s modrou jmenovkou, aby se posadili o jedno místo vlevo, sousedovi na klín a s ním se seznámili. Když ale někdo už na klíně má, tak se nemůže hýbat a čeká než bude uvolněn a pak může na svou barvu zase pokračovat. Chacha cha. Hrozná hlína. Docela si užíváme. Viď Kingu :-).
Po skončení hry se oblékáme a vyrážíme do nedaleké hospůdky pokračovat v seznamování. Hrozně báječně jsem si s ostatními popovídal. Pozdě večer se vracíme zpátky. Jdeme spát. Ráno nás čeká program.
SOBOTA
Po snídani vyrážíme na první blok „přednášek“ Já mířím na vedení porad s Pytlíkem. Kromě jiného jsme se dozvěděli jak by měla efektivní porada vypadat, jaké děláme nejčastější chyby (jejda těch je) a jak se jich zbavit a vyvarovat. Kdo nebyl zde strávil čas na Vedení neorganizované mládeže, přednášce o vodě a vodních stavbách nebo na masážích. O přestávce potkávám na chodbě Lůču, spokojená z masáže.
Krátká přestávka dovoluje sehnat kávu a čaj v místním „baru“. Medovník? Tak to si dám v příštím kole. Teď rychle na hospodářskou komisi. Další volbou byla závodní nebo výchovná. Co se dělo si jistě zvládnete najít na webu.
Oběd. Během oběda organizuje Sepka odjezd na odpolední prohlídku zajímavostí ve městě a sice oblasti Dolních Vítkovic a dolu Landek. Vypadá dost zničeně. Zpočátku to vypadá trošku chaoticky, ale nakonec se všichni vlezli do nějakého auta, které je odváží na místo.
Nemohu moc komentovat Landek, protože jsem se vydal na opačnou stranu. Do Dolních Vítkovic. Znalost místních poměrů našeho šoféra byla tak bezvadná, že jsme na místo dojeli jako první i přes to, že od školy jsme vyráželi jako poslední vůz. Dobře, Kvido, první jsi byl samozřejmě, Ty s Miňonkou. Ale taky jste vyjížděli o hodinu dřív tramvají. Chvilku čekáme na ostatní. Jen co přijela Sepka, tak zaběhla vyřídit vstupné a přilby. Každý dostal na hlavu slušivou žlutou přilbu. K tomu modrýmu kroji, to docela sekne Ještě poslední fotka všech (to kdyby náhodou někdo v labyrintu domů a ocelových konstrukcí zůstal). Průvodci si nás dělí na dvě skupiny a my se noříme do tajemného světa Vítkovických železáren.
Nejprve jsme seznámeni se stručnou historií a proč právě zde vyrostl takový komplex. Pro ty, kteří to neslyšeli a neznají to, tak v Dolních Vítkovicích probíhala výroba železa od těžby uhlí přes výrobu koksu a tavení ve vysokých pecích na jednom místě. Procházíme přes místa, kudy chodil haviř na šichtu na důl Hlubina, kde se těžilo uhlí. To putovalo do koksovny, kde se vyráběl koks, který sloužil jako palivo pro vysoké pece. Zvláštní jak místy ošuntělé a opuštěné domy a ocelové konstrukce mají svoje kouzlo, které je umocňováno zapáleným výkladem našeho průvodce. Po návratu od koksovny, se odebíráme k vysoké peci.
První naše cesta míří do velína, odkud se řídil provoz. Za asistence průvodce nahodila Lůča celý velín. Rozsvítila se spousta kontrolek a blikátek. „A proč tohle bliká červeně?“ „ To máš deset sekund na to zmizet“ Za pomoci názorné grafiky jsme pronikli do schématu výroby železa. Násyp materiálu, ohřev, tavení, odpich… Z velína přecházíme na místo odpichu. Tady se osobně seznamujeme se vstupními surovinami. Tady se odpichovalo železo a tady zase struska. Odsud se přemisťujeme do zadní části vysoké pece. Místa, kudy se v minulosti navážel materiál do pece. Dnes je zde vybudován vyhlídkový výtah. Chvíli čekání nám průvodce krátí vtipnou historkou o Veronice (rozuměj vagón pro přepravu tekutého železa od pece), kdy manželka dělníka volá do fabriky, co je s manželem, když se po tři dny nevrátil domů (manžel nepřišel domů proto, že po šichtě vyrazil do blízké hospůdky a odsud zpátky na šichtu. Domů se jednoduše nedostal.). Mistr pak paní řekne, že manžel jel zrovna s Veronikou. A průšvih je na světě. Přičemž dělník neudělal nic špatného, jel se surovým železem. A výtah už je tu. Naskládáme se do výtahu, který s námi stoupá k vrcholu vysoké pece. Cesta nám poskytuje stoupající výhled na celý komplex. Nahoře vystupujeme. Jsme u vsypu do vysoké pece. Průvodce vysvětluje,kudy a jak se vsypával materiál. Stoupáme ještě pár schodů na plošinu, kde ústí… no nazval bych to komín, ale bezpochyby to není dobře. Výška cca 45,2 metru. Po krátkém, ale zajímavém povídání o způsobu vyhřívání pece a majetkových vztazích „starého“ podniku (věděli jste, že Vítkovice kdysi vlastnili Rothschildové?) jsme měli na pár minutek rozchod. Několik z nás to zlákalo vystoupat pár desítek schodů a ocitnout se na vrcholu vysoké pece téměř 61 metrů. Vracíme se zpátky na nižší plošinu. Teď nás čeká sestup po schodech dolů. Jsme téměř dole, když ze schodiště odbočujeme a vstupujeme do útrob vysoké pece. Uvnitř je krásně vidět obložení, systém vnitřního chlazení. Tak tady se tavilo železo… Odsud už je to jen pár schodů na zem. Průvodce dává pokyn k návratu. Cestou nám sděluje ještě nějaké zajímavosti. A jsme zpátky na začátku u místní požární nádrže, která sloužila zároveň i jako fontána. „Vraťte prosím přilby a někdy na viděnou“, loučí se s námi průvodce. Potlesk. Rozcházíme se vrátit přilby a koupit nějaké drobnosti. Hele já tu nemám auto. Oni mi už zdrhli. Nevadí pojedu s Kvídem a Mimoňkou tramvají. Doprovod nám dělá Sepky maminka. Ostatní odjíždějí auty.
Než jsme se vrátili do školy, tak už pobíhaly další přednášky. Škoda, že jsem nestihl tu svou o plánování. Co se dá dělat. Posedáváme ve škole u „recepce“ nedaleko baru. Ha ten medovník. „Holky, máte ještě medovník?“ žadoním. „Jasně“ Sem s ním. Vychutnávám si sladkou odměnu. Další část, prezentaci ze 3 jezů si ujít nenechám.
V 17:30 začíná Hvězdář vykládat o 3 jezech. Jak to všechno dopadlo, co se povedlo, co méně, co je třeba zlepšit. Hlavně apelovat na to, aby příští rok přiložilo ruku k dílu více lidí. Určitě pojedu. Letos to bylo moc fajn. Následuje Liška se shrnutím Navigamu 2012. Za hodinu blok končí a všichni se přesouvají do tříd, kde spí, aby se vyšňořili na večerní bál ve stylu hippies.
Kolem osmé hodiny večerní se přesouváme do nedalekého sálu, kde se celé odpoledne chystal večerní bál. Probíhají poslední dolaďovaní techniky a zanedlouho se z reproduktorů linou první tóny. Všichni se tváří nejdřív tak nějak rozpačitě. Parket zeje prázdnotou. Ani nevím co to zlomilo, ale za nějakou dobu měl parket příjemnou provozní teplotou. Super. Tak se tančilo a tančilo. Kolem desáté bylo první překvapení večera. Cvalda má dneska narozeniny, což nemohlo zůstat nepovšimnuto. Banda z kapitánky mu přichystala překvapení v podobě tance s nejlepší partnerkou (plyšovou medvědicí Mášou) a hromadu dárků a narozeninový dort. Pozdvižení bylo hned na světě. Cvalda celý den strach, co si na něj přichystáme, ale teď z něj ten strach opadl. A to je dobře. Další série tanců. Tanec střídal tanec a naše šumné asistentky mezitím prodávali lístky na tombolu. Ve 23 hodin se losovalo. Největší radost měl z výhry asi King, který vyhrál dort dle vlastního výběru od Ditty a Lůči. Když jsme byli dostatečně unaveni… teda u mě to bylo asi spíš když se výběr hudby změnil spíš na rockový koncert, odebrali jsme se ulehnout ke spánku zpátky do školy.
NEDĚLE
A je tu další krásné ráno, šupky hupky ze spacáku na snídani, po které vyrážím na další přednášku. Tentokráte s Rejpalem – Plánování. Tady jsem konečně zjistil, co všechno dělám špatně. Mám pocit, že všechno. Není nad to si zapráskat kalendář a pak hledat místo na další akci. Tuhle část jsem si moc užil, fakt přinesla spoustu užitečného. A taky pro to, že jsme s Cvaldou dojídali narozeninový dort. Přednáška byla dvakrát tak dlouhá jako ostatní, ale měla přínos. Vyzkoušeli jsme si proces plánování na všech úrovních (oddíl, středisko, okres, kraj). Cha cha cha, teď mě přišel na mysl Kingův okres, který se rozhodli zlikvidovat. Taky plán. Prostě super. Rejpal nakonec přednášku i o něco zkrátil, abychom se mohli zúčastnit poslední části srazu a sice Vezírovy třešničky.
Vezír vyzdvihl, že je potřeba připravit se na brzký volební sněm kapitánů, kde se bude volit hlavní kapitanát, že je potřeba hojná účast, že by bylo fajn, kdyby z řad kapitánů přicházely podněty na témata přednášek na srazu, kde by se mohly následujíc srazy konat atd. Závěrem srazu se jídelnou proneslo sborové A-hoj!
Po závěrečném obědě jsme se pomalu loučili, balili a odebírali do svých domovů. Mrzí mě že jsem se s pár lidmi nemohl rozloučit, ale co naplat. Zase se určitě uvidíme.
Tak navi na jaře.
No a ještě pár fotek za srazu http://jantikjanouch.rajce.idnes.cz/2012_10_19-21_Sraz_kapitanu_Ostrava
Formát pro tisk